ČESKÁ POSEDLOST TURECKOU KÁVOU

Český národní sport? Hokej, houbaření a…pití turka. Jo, pořád to tu jede jak za komančů. Lžička mletýho kafe do hrnku, zalít vroucí vodou a tvářit se, že tohle je „pořádný kafe“. Pro spoustu lidí jedinej správnej způsob a jediná volba. A když jim řekneš, že existuje filtr, espresso, aeropress nebo cold brew, koukají na tebe jak na sektáře nebo moc moderního liberalistickýho magora.

Proč je to problém?

Přepražený piliny - drtivá většina kafe na turka je tmavý roast z supermarketu. Chuť? Hořkost a popel, i když balení slibuje, že to bude dobrý.

Lógr fest  - tohle není meditativní sediment, to je bahno. Někdo to bere jako rituál. A pak kdo je tady sektář.

Turek je tradiční  - není. Skutečná turecká káva se dělá v džezvě, jemně mletá, pomalu vařená. Náš „turek“ je jen instantní shortcut made in ČSSR, přežitek, kterej má bejt dávno pohřbenej vedle Gustava Husáka.

Hlavně ale kupuj zrnkovou kávu od lokálního pražiče. Budeš mít k dispozici všechny informace o zrnech, který piješ a taky budeš mít na výběr různý loty, takže vybereš ten, co Ti bude nejvíc po chuti. 

Česká posedlost turkem je vlastně roztomilá – připomíná, odkud jsme vyšli. Ale přiznejme si, že jsme už trochu jinde. Máme přístup k čerstvýmu kafi, skvělejm pražírnám a nástrojům, díky kterým kafe chutná tak, jak má a chuť zrn skvěle vynikne. 

Takže otázka zní: chceš pořád pít hnědý sediment z minulýho století, nebo si dát kafe, co Tě fakt probere?

S láskou ke kafi, CHROAST.