Dearest gentle reader,
jsme tu s dalším článkem a znovu jsme sáhli po rozhovoru. U kafe jsme se Filipa ptali na pár otázek o jeho cestě k výběrovce. Občas to bylo trochu na tělo, ale F. byl upřímnej a bylo to skvělý a myslíme, že i přínosný povídání. Díky za něj a ty už se, milý čtenáři, nenech rušit.
jsme tu s dalším článkem a znovu jsme sáhli po rozhovoru. U kafe jsme se Filipa ptali na pár otázek o jeho cestě k výběrovce. Občas to bylo trochu na tělo, ale F. byl upřímnej a bylo to skvělý a myslíme, že i přínosný povídání. Díky za něj a ty už se, milý čtenáři, nenech rušit.
Jaká je Tvoje první vzpomínka na výběrovku? Pamatuješ si, cos ochutnal? Kde to bylo?
F.: „Já mám strašně moc vzpomínek na Doubleshot, na Můj šálek kávy, na Terku Balou a na Jirku. Když tam běhali za barem a já tam chodil před prací, ještě když jsme měli kancl hnedka o ulici vedle. Já už tam ráno pět minut před otvíračkou stál a čekal na svoje dvojiítý espresso z Tandemu. To byl rok 2013 nebo 14. Tam jsem výběrovce uplně propadnul. Trvalo mi to pak pár měsíců a domů jsem si koupil pákovej Catler (Sage). A postupně jsem zjišťoval, do čeho se vyplatí investovat, protože tehdy byla výběrovka vážně výrazně dražší, než kafe ze supermarketu. Dneska je vlastně podstatně dostupnější. To jsou moje první vzpomínky. No a další, významný, jsou ty, když jsme se rozhodli otevřít si vlastní kavárnu. Se vším nám hodně pomohli Adéla s Lukášem z DosMundos. Hodně mě toho naučili."
F.: „Já mám strašně moc vzpomínek na Doubleshot, na Můj šálek kávy, na Terku Balou a na Jirku. Když tam běhali za barem a já tam chodil před prací, ještě když jsme měli kancl hnedka o ulici vedle. Já už tam ráno pět minut před otvíračkou stál a čekal na svoje dvojiítý espresso z Tandemu. To byl rok 2013 nebo 14. Tam jsem výběrovce uplně propadnul. Trvalo mi to pak pár měsíců a domů jsem si koupil pákovej Catler (Sage). A postupně jsem zjišťoval, do čeho se vyplatí investovat, protože tehdy byla výběrovka vážně výrazně dražší, než kafe ze supermarketu. Dneska je vlastně podstatně dostupnější. To jsou moje první vzpomínky. No a další, významný, jsou ty, když jsme se rozhodli otevřít si vlastní kavárnu. Se vším nám hodně pomohli Adéla s Lukášem z DosMundos. Hodně mě toho naučili."
Máš s tímhle ranným obdobím spojené i pocity?
F.: „No jasně, obrovská fascinace! Byl to pro mě takový "rabbit hole". Úplně jsem kafi propadl. Dá se říct, že jsem byl v počátcích týhle vlny u nás. Doubleshot vznikl někde okolo 2009, chvíli předtím La Boheme. Ještě rád vzpomínám na Jirku Sládka, který připravoval filtrovaný kafe na Náplavce. Brew Bar. V tu dobu se vlastně chodilo za výběrovkou a bylo to WOW! Něco úplně novýho. Utvořila se kolem ta správná komunita. Byl to pro mě najednou celej svět a žil jsem jen kafem od rána do večera. Četl jsem knížky, snažil se vzdělávat. A po letech, když jsem začal sám pražit, jsme zjistil, že jsem nevěděl vubec nic. (Smích)"
Kde se u Tebe vzala myšlenka vlastního podniku?
„Vždycky, když spolužáci chodili na pivo, já chodil do kaváren. Řekněme, že jsem byl ve svých patnácti hotovej kavárnskej povaleč. Tu atmosféru jsem miloval. Když jsem nebyl ve škole nebo na brigádě v mekáči, seděl jsem v kavárně. Od puberty jsem prakticky věděl, že chci mít kavárnu. Až mi bude čtyřicet, padesát, a budu mít za sebou tu úspěšnou kariéru, všechno vybudovaný, děti odrostlý a barák zaplacený. "Na starý kolena" pak budu jenom lidem rozdávat kafe a bude mi dobře.
No a pak jsme s manželkou žili v Praze, ale chtěli jsme se odstěhovat, abychom załožili rodinu. Oba jsme hradečáci a tak jsme chtěli být blíž našim rodinám. Jenomže jsme oba v Praze měli docela fajn práci a uvědomovali si, že v Hradci nás asi nikdo nezaměstná. A tak přišel ten báječný skvěle vypočítaný plán otevření vlastní kavárny. To byla úplně největší ......, která mě mohla napadnout! Tak jsme si půjčili milion a otevřeli podnik. A po roce ho zavřeli a ty dluhy nám zůstaly. Doteď. Psal se rok 2016.”
Naplnilo to očekávání?
„Já jsem byl vždycky hodně pracovitej. Prostě mám rád budování, zanechávání něčeho za sebou. Já jsem to kavárničení miloval, zároveň jsem ale nezvládal bezohledný lidi. S tím mám problém doteď. Bezohlednost je něco, co mě dokáže rozpálit do běla. Zároveň mám ale naše zákazníky fakt rád. Zbožňuju rozdávat radost. I bez nějakýho odbornýho vzdělání, když nepočítám McDonalds a KFC, jsem gastru propadl. Někdy si říkám, proč jsem si zvolil zrovna tu náročnější pracovní cestu, protože to často fakt není žádnej med, ale pokaždý dojdu ke stejnýmu závěru. Naplňuje mě to."
Co Tě na týhle cestě mile překvapilo?
„Je to extrémně uspokojivý, protože je to jednoduchá výměna. Lidi si koupí kafe, mají radost, vyplavěj se hormony. Je to nejvíc smysluplný dělat lidem malý radosti. Asi největším překvapením bylo to, že ta práce přináší každodenní uspokojení. V jiný práci ten výsledek takový nebyl. Třeba byl, ale dlouhodobý, málo čitelný nebo viditelný. Třeba u takový marketingový kampaně. Tam ten okamžitý pocit uspokojení prostě nepřijde. Když jste na lidi milý, dostanete okamžitou odezvu. Protože se vám to zpravidla vrátí. Myslím si, že naši zaměstnanci pracujou ve fakticky příjemným prostředí a ty naše dny jsou prostě a jednoduše hezký.
Je to jednoduchý. Ta práce není složitá. Pro mě osobně je ale smysluplná. Děláte lidem lepší den a s trochou štěstí oni pak dělají lepší den svýmu okolí. Trocha radosti ve všednosti."
Co Tě na týhle práci naopak nepříjemně zaskočilo? S čím jsi nepočítal?
„Lidi jsou lidi.:) Když jsem byl pravidelně za barem, jako bych pomaličku ztrácel víru v lidstvo. To je asi celý. Vždycky si říkám, že jsme všichni z podstaty dobrý a máme uvnitř zelenou cibulku. Ale práce s lidma umí bejt někdy ubíjející. Domluvit se, že něco platí. Nebo nábor nových lidí. Uf, to je kapitola. Když máš hnedka k snídani naservírovanou nepříjemnou interakci se zákazníkem, je hodně těžký se z toho hned oklepat a nějak si to v sobě omluvit. Přeci jen to dost záleží na nějaký duševní stabilitě baristy, což je o to těžší, když jsou to většinou lidi po škole. Pro ně to, z mýho pohledu, může být fakt psychicky náročný. Suma sumárum pozitiva ale stále převažujou nad negativy."
A teď mi pověz. Po všech těch zkušenostech, šel bys do toho znova od začátku?
„Tak vzhledem k tomu, že jsem minulý týden pronajal další prostor pro kavárnu, přestože jsem se opět, jako každý rok (haha) loni zařekl, že už niky žádnou neotevřu... Tak jo. Já si čím dál tím víc uvědomuju, že úplně nezáleží, co děláme za obor a že to není vždycky úplně "do what you love", ale "love what you do". Naučit se mít rád ty každodenní věci.
A protože nejsem zaměstnanej, tak si vlastně můžu dělat cokoliv, co mě zrovna napadne. Můžu si vymyslet jakýkoliv side quest, cokoliv mě ve firmě napadne zlepšit, udělat, změnit. Jestli chci být HR, nebo markeťák, a nebo chci být obchoďák, grafik, nebo chci dělat produkci...
Teď bylo období, kdy jsem celou pražírnu s klidným svědomím předal, ona šlapala a všichni byli happy. Šel bych do toho znova. Občas mám furt problém s tím uvědomit si, že i to je smysluplná práce, protože bych někdy nejradši vyvíjel lék na HIV a měnil bych svět. Víš, ty věci s obrovitánskym přesahem. Ale pak si uvědomim, že každej den připravíme na kavárně přes 150 kafí a zrnka dodáváme do cca 50 kaváren, to je krát dalších 100 kafí. Jestli počítám správně, dostávám se na 5000+ lidí, co maj třeba díky tomu kafi fakt lepší den. To mi přijde celkem hezký úspěch jednoho malýho podniku z malýho města."
Co bys poradil svýmu mladšímu a nezkušenýmu já?
„Já? To zní, jak kdybych já teďka byl jako zkušenej."
Berme to tak. Potkáš toho Filipa v roce 2013.
„Nejdůležitější, co máš, jsou lidi. Tak se k ním chovej tak, aby věděli, že si jich vážíš. To bych mu poradil teď, i tehdy. Jsem v pozici kapitána, který má někam svoji posádku směrovat. S respektem. Občas s tím pořád bojuju, ale snažím se na tom pracovat."
Děkuju za sebe i čtenáře za otevřený rozhovor.
„Díky!"
